Zavrci, zavrhnouti, zavržen, -í: -ý. Tak je ve SZ-ě překládáno nejméně 15 různých hebr. kořenů, nejčastěji š-l-k = hodit, odhodit, zahodit [
1Kgs 14:9;
Neh 9:26;
Ps 2:3 ;
Ps 50:17;
Isa 2:20 ;
Isa 38:17;
Ezek 20:7n ;
Ezek 23:35 a j.], m-’- s =pohrdat, mít odpor [
Lev 26:15;
1Sam 15:23;
Ps 118:22;
Isa 7:15n ;
Isa 31:7] a z-n-ch = zapáchat; zapudit jako něco odporného [
2Chr 11:14;
Ps 60:3 ,
Ps 60:12 ;
Ps 89:39 ;
Ps 108:12;
Lam 2:7].
1. Důležité jsou tyto výrazy tam, kde se mluví o zavržení Božím. U
Jer 6:30 se praví, že Hospodin zavrhl [hebr. m-’- s] svůj lid. Ze souvislosti je patrno, že jde o obraz ze zlatnického života. Bůh zkoušel lid tak, jako zlatník zkouší drahé kovy ohněm, aby oddělil stříbro a zlato od olova a jiných příměsků. Poněvadž se Izrael ukázal jako ,stříbro falešné‘, Bůh jej s odporem zamítl, odhodil [sr.
Isa 1:22]. Odtud je třeba chápat ostatní místa SZ-a, kde se v českém překladu mluví o zavržení. Bůh zavrhl Saula, protože tento král předtím pohrdl rozkazy Božími [
1Sam 15:23 ;
1Sam 16:1]; zamítl Eliába, protože neshledal jeho srdce v pořádku [
1Sam 16:7]. Bůh od své tváře odstraní [hebr. s-v-r] i Judu pro modlářství Manassesovo tak, jako dříve odstranil Izraele [
2Kgs 23:27, sr.
Jer 7:15 ,
Jer 7:29]. Opustí-li Šalomoun Hospodina, bude na věky zapuzen jako něco odporného [hebr. z-n-ch,
1Chr 28:9]. Bůh opustil své dědictví a vzdal se ho [hebr. n-t-š], protože se mu vzepřelo [
Jer 12:7n, sr. 23,39]. Bůh opustí, vydá na pospas [hebr. n-t-n] Sedechiáše a ostatní, protože mu byli jako zlé fíky, jež nelze jíst pro trpkost [
Jer 24:8]. Pohrdl [hebr. m-’-s] králem i kněžími, svým oltářem i svatyní v prchlivosti svého hněvu [
Lam 2:6n]. Žalmistům se zdá, že si Bůh zprotivil [hebr. z-n-ck] svůj lid [
Ps 60:3 ;
Ps 89:39 ;
Ps 108:12], že i jednotlivce zapudil, odřízl [hebr. g-r-z] od svých očí [
Ps 31:23]. Podle
Ezek 22:16 se praví o vyvoleném lidu, že bude znesvěcen [hebr. ch-l-l] před očima pohanů, aby poznal, že Bůh je Hospodinem.
Tato výrazová rozmanitost vybízí k opatrnosti, abychom v českém výrazu zavržení neviděli vždy hned naprosté zatracení. Ani tehdy, kdy Bůh zavrhuje, nezapomíná na svou smlouvu s Izraelem [
Lev 26:44;
Lam 5:21n]. Jeho zavržení nemusí být jeho posledním slovem a nemusí být všeobecné. Proto se odvažují proroci dotírat na Hospodina otázkami po zavržení lidu Božího [
Jer 14:19]. Stejně Pavel, když se ptá: »Zdaliž Bůh zavrhl lid svůj?« [
Rom 11:1n]. Je tu užito řeckého slovesa apótheisthai [= odstrčiti, odehnat, zamítat]. Izrael je Boží lid, Boží dědictví, a proto jej Bůh nemůže zavrhnout s konečnou platností [sr.
1Sam 12:22;
Ps 94:14]. Zavržení Izraelovo [řecky apobolé = odhození, odmítnutí] mělo spasitelný význam, protože evangelium zasáhlo svou smírčí zvěstí pohany [
Rom 11:15], ale Pavel hned připomíná, že Židé budou znovu přijati, což se ovšem bude podobat vzkříšení z mrtvých.
Docela jiný význam má řecké anathema einai, které Kral. v
Rom 9:3 překládají ,být zavržen‘. Odpovídá sz-mu chérem = to, co je zasvěceno Bohu a určeno ke zničení; to, co je proklaté [
Deut 7:26 ;
Deut 13:17;
Zech 14:11]. Sr. hesla *Klatba, *Proklatý. Pavel v
Rom 9:3 praví, že by žádal být sám odloučen, vyloučen ze spasitelného obecenství Kristova a propadnout Božímu soudu, jen aby Izrael byl zachráněn [sr.
Exod 32:32].
V reformační dogmatice se mluví o zavržení jako o protikladu *vyvolení [viz také heslo *Zatvrdit]. Je to logický důsledek pojmu vyvolení. Zavržení v tomto smyslu znamená především to, že Bůh při své spasitelné vyvolující činnosti některé lidi přejde. Reformátoři tu chtějí v souhlasu s Písmem vyzdvihnout svrchovaný majestát Boží, který z lidstva, propadlého pro Adamův pád Božímu hněvu [
Eph 2:3], některé lidi vybírá, jiné ponechává v jejich zaviněném stavu. Všecka křesťanská vyznání z doby reformační mluví o zavržení těch, kteří v Krista neuvěřili. Rozdíl mezi křesťanskými církvemi je pouze v tom, že některé odmítají tvrzení, že se zavržení může vztahovat i na křesťanskou církev. Římsko-katolická církev odmítla toto tvrzení na koncilu tridentském, lutherská církev r. 1580 v t. zv. Formuli svornosti. Jen stoupenci směru Kalvínova stojí v důsledku učení o předurčení [*Předuložiti] na myšlence zavržení určitých lidí bez ohledu na příslušnost církevní se strany Boží, při čemž však plnou vinu nechávají na straně zatvrzelého člověka. Avšak novější výklad Písma nutí k opatrnosti při dělání příliš snadných a svůdných logických závěrů v tomto bodě, i když svrchovanost Božího majestátu není nikterak popírána.
2. Na ostatních místech NZ-a jde o výraz athetein [== prohlásit za neplatné, zrušit, zničit] v
1Cor 1:19, kde jde o zmaření rozumu rozumných při zvěsti evangelia, a paraiteisthai [= odmítnout] v
1Tim 4:7, kde jde o odmítnutí, varování se světských a babských povídaček, bájí, mythů. Řecké apodokimazein [= ve zkoušce zavrhnout, shledat bezcenným] a adokimos [= ten, kdo neobstál ve zkoušce] předpokládají někoho, kdo provádí zkoušku, zkoumání a rozhodne se k zamítnutí. Ježíš u
Luke 17:25 vztahuje na sebe výrok
Ps 118:22n, kde je užito výrazu m-’-s [viz výše!]. Syn člověka musí být pohrdnut vyvoleným národem tak jako některý kámen je pohrdnut stavitelem, ačkoli se dobře hodil za *kámen úhelný, snad klenák [sr.
Matt 21:42;
Mark 8:31;
Luke 9:22;
1Pet 2:4 ,
1Pet 2:7. *Potupa, potupen]. Ale Boží úsudek o tomto kamenuje rozhodující. Ve
2Cor 13:5nn jde nikoli o zavržení, nýbrž o osvědčení ve zkoušce [»leda, že jste se snad neosvědčili«... »doufám, že poznáte, že my neosvědčeni nejsme«... »i když bychom se ukázali neosvědčenými« v překladu Žilkově]. Někteří totiž ze sboru v Korintě tvrdili, že se Pavel neosvědčil. Pavel odpovídá, že mu na tom celkem málo záleží, zdá-li se jim neosvědčený, ale že mu všecko záleží na tom, aby se oni osvědčili v konání dobrého, t. j. v poslušnosti evangelia a v lásce [
2Cor 2:9]. Pak už snadno poznají, zda se i Pavel osvědčil či nikoli. Myšlenku osvědčení vyjadřuje
Heb 6:8 jiným způsobem. Přirovnává věřící k půdě, která je bohatě svlažována deštěm. Přináší-li užitek, ukazuje, že má podíl na Božím požehnání. Jestliže však plodí trní a hloží [sr.
Gen 3:18], musí být považována za neosvědčenou. Propadá Božímu soudu a kletbě a končí vypálením jako kdysi Sodoma a Gomora.
